Foto: Freepik
Dětství a studia
Jaromír Horáček se narodil 3. října 1900 v Jilemnici do rodiny Rudolfa Horáčka, který se živil jako švec a mlékař, a jeho manželky Emílie, rozené Kiesewettrové. Měl staršího bratra Otakara, o čtrnáct let staršího, a několik mladších sester, které však zemřely krátce po narození. Už od mládí byl zvědavý, rád četl a měl velký zájem o historii i místní pověsti. Základní vzdělání získal v rodném městě, později navštěvoval německou školu v Rokytnici nad Jizerou, aby se naučil německý jazyk. Studoval také v Hradci Králové, kde se připravoval na profesi preceptora, tedy učitele.
Pedagogické začátky
První zkušenosti s učitelstvím získal v Horních Štěpanicích, kde působil mezi lety 1919 a 1921. Zde nejen vyučoval, ale také se aktivně zapojoval do kulturního života obce, zejména do ochotnického divadla, které bylo v regionu silnou tradicí. Po vojenské službě v Jičíně se znovu vrátil k učitelské dráze a vyučoval v Roztokách u Jilemnice a v Dolních Bludovicích. Roku 1924 se usadil zpět v Jilemnici, kde vyučoval na chlapecké i dívčí škole a postupně se stal odborným učitelem historicko-gramatických předmětů. Věnoval se také výuce německého jazyka a psaní na stroji.
Pronásledování během války
Jako demokraticky smýšlející člověk se Horáček v období druhé republiky a okupace dostal do konfliktu s nacistickou mocí. Spolupracoval s odbojovou organizací Obrana národa a shromažďoval protinacistické materiály. Už před válkou připravil spolupráci na publikaci o první světové válce na Jilemnicku, která vyzdvihovala hodnoty československé demokracie. To mu přineslo pozornost gestapa, které jej v březnu 1940 zatklo. Byl odsouzen na dva roky vězení, které si odpykal v několika věznicích. Propuštěn byl v dubnu 1942, ale dostal zákaz vyučovat. Tehdy našel uplatnění v jilemnickém muzeu, kde pečoval o sbírky.
Návrat k pedagogice a působení v kultuře
Po skončení války se Horáček zasadil o obnovu českého školství. Působil jako ředitel dívčí školy v Jilemnici, později se přestěhoval do Prahy, kde vykonával funkci okresního osvětového inspektora. Po několika letech se ale vrátil zpět do rodného regionu, kde pracoval jako inspektor pro kulturu a následně i jako školní inspektor v celém okrese Jilemnice. Jeho působení mělo obrovský vliv na vzdělávání a kulturní život celého Podkrkonoší.
Literát a sběratel poudaček
Vedle pedagogické činnosti byl Jaromír Horáček také plodným spisovatelem. Zajímal se o lidovou slovesnost, sbíral krkonošské pověsti a poudačky, tedy lidová vyprávění v místním nářečí. Jeho záměrem bylo zachytit ducha regionu v podobě, v jaké jej znal z dětství. První sbírku povídek vydal v roce 1958 pod názvem Kerkonošský muderlanti. O pět let později následovala kniha Nic kalýho zpod Žalýho, která se stala populární nejen v Podkrkonoší. V roce 1966 vyšel soubor Muderlanti zpod Žalýho, který shrnoval to nejlepší z jeho tvorby. Posledním literárním dílem byla sbírka pověstí Hadí štěstí, vydaná posmrtně v roce 1999 z jeho rukopisné pozůstalosti.
Horáček přispíval také do regionálního i celostátního tisku. Jeho texty vycházely v periodikách jako Krkonošský obzor, Zemědělské noviny nebo Osvěta. Psával fejetony, povídky i vlastivědné články, ve kterých propojoval humor, regionální tradice a lásku k Podkrkonoší.
Hudba a kulturní život
Jaromír Horáček nebyl pouze literát. Aktivně se věnoval hudbě, zpíval v pěveckém spolku Branislav a působil i v Pěveckém sdružení učitelů krkonošských. Byl známý tím, že dokázal propojit pedagogickou práci s kulturními aktivitami a vždy hledal cesty, jak obohatit veřejný život.
Soukromý život a poslední léta
V roce 1923 se oženil s Marií Fejfarovou, s níž měl dva syny – Jaromíra a Vladimíra. Oba pokračovali ve studiu na vysokých školách, což bylo v té době pro rodinu velkou výzvou. Horáček své děti podporoval, i proto krátce pracoval mimo Jilemnici, aby jim zajistil dobré zázemí.
Zemřel 8. července 1976 v jilemnické nemocnici ve věku 75 let na ischemickou chorobu srdeční a rozedmu plic. Jeho pohřeb se stal událostí, která připomněla, jak důležitou stopu v regionálním kulturním životě zanechal.
Odkaz
Jaromír Horáček zůstává symbolem člověka, který věřil v hodnotu rodného kraje a snažil se ji uchovat pro budoucí generace. Díky jeho píli se krkonošské nářečí a lidové pověsti nestaly zapomenutou folklorní kuriozitou, ale součástí živého kulturního dědictví. Dodnes jsou jeho knihy cenným pramenem pro všechny, kdo se zajímají o jazyk, tradice a literaturu Podkrkonoší.
Zdroj: Noveregiony.cz (odkaz)