Foto: Magnific

Kopec má v cyklistice zvláštní pověst. Pro někoho je to místo, kde se láme charakter, pro jiného úsek, který by nejraději z trasy vymazal. Obraz je přitom pořád stejný: cyklista se zvedne ze sedla, kolo se pod ním kývá ze strany na stranu a každý metr nahoru vypadá jako malá osobní válka. Jenže právě tady se často plete odhodlání s efektivitou.

Dnešní cyklistika už není stejná jako v době, kdy závodníci jezdili do hor s převody, které by běžného hobíka poslaly domů po prvním prudším kopci. Starší silniční kola měla mnohem omezenější rozsah. Kdo narazil na prudký sklon, často neměl jinou možnost než vstát a tlačit těžký převod silou. Moderní kazety, kompaktní převodníky a běžné pastorky s více než třiceti zuby ale změnily pravidla. Jezdec si dnes může dovolit lehčí převod, vyšší kadenci a plynulejší tempo.

Vsedě se většinou šetří víc sil

Jízda vsedě má jednu zásadní výhodu. Tělo je stabilnější a pohyb ekonomičtější. Cyklista méně rozhazuje energii do stran, snáze drží pravidelný rytmus a lépe pracuje s převody. Výzkumy, které porovnávaly jízdu vsedě a vestoje do kopce, opakovaně ukázaly, že postavení ze sedla obvykle zvyšuje tep, ventilaci i zapojení některých svalů. Jinak řečeno, člověk může mít pocit, že jede razantněji, ale zároveň za to platí vyšší cenu.

To neznamená, že jízda ze sedla je špatně. Jen se s ní musí zacházet jako s nástrojem, ne jako s jediným správným řešením. Vestoje dokáže jezdec krátkodobě dostat do pedálů větší sílu. Hodí se to na ostré rampě, při výjezdu ze zatáčky, v technickém úseku nebo ve chvíli, kdy už převod nestačí. U závodníků může rozhodnout útok. U běžného cyklisty spíš to, zda prudké místo vyjede bez zastavení.

Pro dlouhé kopce ale platí jednoduchá logika. Kdo se vyšťaví v první třetině, nahoře už většinou nezachraňuje výkon, ale přežití. Mnohem rozumnější je sednout, odlehčit převod, držet kadenci a nehonit se za rychlostí, kterou tělo neumí dlouho udržet. Kopec se nevyhrává prvním nástupem, ale hospodařením.

Armstrongův odkaz je sportovně pošramocený, styl šlapání ale zůstal

Do širší debaty o vyšší kadenci výrazně vstoupila éra Lance Armstronga a trenéra Chrise Carmichaela. Armstrongovy výsledky na Tour de France později zničil dopingový skandál a odebrání titulů, takže jeho jméno v cyklistice zůstává oprávněně problematické. Přesto jeden prvek té doby přežil: myšlenka, že v kopci nemusí být nejlepší těžký převod a silové trápení, ale lehčí šlapání s vyšší frekvencí.

Pro běžného cyklistu z toho plyne praktická věc. Když kopec bolí až moc brzy, problém nemusí být jen v kondici. Často stačí špatně zvolený převod, příliš nízká kadence a snaha urvat stoupání silou. Tělo pak tuhne, tep letí nahoru a nohy přestávají spolupracovat.

Rozumná jízda do kopce proto vypadá méně hrdinsky, ale bývá účinnější. Včas přeřadit. Nečekat, až se nohy zadusí. Vsedě držet plynulý tlak do pedálů. Ze sedla vstát jen krátce, třeba kvůli změně pozice, protažení zad nebo překonání prudší pasáže. A hlavně nezačít závodit s kopcem hned odspodu.

Zdroj: Welovecycling.com