Foto: Magnific

V Česku má titul zvláštní kouzlo. Někdy stačí dvě písmena před jménem a člověk má pocit, že se ve společnosti automaticky posunul o patro výš. V rodinách se slaví inženýři, doktoři, magistři i bakaláři. Na vizitkách se tituly lesknou jako odznaky zásluh. V ordinacích, kancelářích i úřadech se stále najde dost lidí, kteří si na přesné oslovení potrpí víc než na obyčejnou slušnost.

Jenže tady někde začíná problém. Vzdělání je důležité. O tom není sporu. Lékař, právník, statik, učitel nebo projektant potřebují odbornou přípravu a společnost má právo očekávat, že svou práci umí. Titul ale není důkaz morální převahy. Není to vstupenka mezi lepší lidi. Je to především potvrzení určité kvalifikace pro určitý obor.

A to je rozdíl, na který se někdy zapomíná.

Člověk pracuje hlavně proto, aby uživil sebe a rodinu, zaplatil bydlení, jídlo, energie a běžné životní náklady. Někdo toho dosáhne přes univerzitu, jiný přes řemeslo, podnikání, praxi nebo talent. Každá práce potřebuje jinou kvalifikaci. Automechanik nemusí psát diplomovou práci, ale když vám v pátek odpoledne zachrání auto před víkendem, jeho hodnota je najednou naprosto jasná. Instalatér nemusí mít akademický titul, ale když praskne odpad nebo nejde bojler, volá ho i člověk se třemi diplomy.

Titul není charakter

Nejvtipnější na lidské aroganci bývá to, že se často opírá o věci, které samy o sobě nic neříkají o kvalitě člověka. Někdo se narodí do lepší rodiny, někdo má majetek, někdo známé a někdo titul. Jenže charakter se nepozná podle zkratky před jménem. Pozná se podle toho, jak se člověk chová k těm, od kterých zrovna nic nepotřebuje.

Pokud někdo používá vzdělání jako nástroj povyšování, nedokazuje tím svou výjimečnost. Spíš odhaluje vlastní nejistotu. Skutečně vzdělaný člověk většinou nemá potřebu dávat ostatním najevo, že je nad nimi. Ví, že svět je složitější. Ví, že chytrý člověk může stát u soustruhu, v kuchyni, v ordinaci i za volantem dodávky. Ví také, že žádná škola nenahradí slušnost, pracovitost a schopnost uznat, že v něčem může být lepší někdo jiný.

Právě proto působí zvláštně, když se v běžné debatě objeví povýšený tón jen proto, že jeden člověk vystudoval vysokou školu a druhý ne. V reálném životě se totiž velmi rychle ukáže, že diplom nevyřeší všechno. Může být důležitý, ale není univerzální odpovědí na každou situaci.

Pracovní trh se dívá jinam

Debata o hodnotě titulů se v posledních letech vrací stále častěji. Personální společnost Předvýběr.cz upozornila na průzkum, podle kterého část veřejnosti vnímá Česko jako zemi, kde se tituly používají i tam, kde by často stačila praxe, kurz nebo konkrétní dovednost. Zároveň sílí názor, že zaměstnavatele stále více zajímá to, co člověk opravdu umí.

To není útok na vzdělání. Je to spíš návrat k normálu. Škola má člověka rozvíjet, učit přemýšlet a připravit ho na obor. Neměla by ale sloužit jako společenský obušek. Problém není v tom, že někdo studuje. Problém nastává ve chvíli, kdy se titul začne považovat za automatickou nadřazenost.

Mnoho rodin dodnes bere odmítnutí vysoké školy skoro jako osobní prohru. Dítě se chce vyučit, baví ho dřevo, stroje, elektroinstalace, vaření nebo práce v terénu, ale okolí ho tlačí na gymnázium a univerzitu. Ne proto, že by to dávalo smysl, ale protože „bez titulu dneska nikdo nic není“. Jenže tohle tvrzení už dávno neplatí tak jednoduše.

Řemeslník s dobrou pověstí, praxí a poctivým přístupem může mít jistější práci než člověk s diplomem v oboru, po kterém není poptávka. Navíc spousta praktických profesí má jednu výhodu, kterou kancelářské pozice často ztrácí. Jejich výsledek je vidět. Buď dveře drží, voda teče, omítka nepraská a zákazník se vrací, nebo ne.

Umělá inteligence do toho přidává další vrstvu. Část administrativních a analytických činností se bude měnit rychleji než manuální a technická práce v terénu. To neznamená, že vzdělání ztratí cenu. Znamená to, že samotný titul bez skutečných schopností bude mít menší váhu než dřív.

Úcta má patřit práci, ne póze

Česká společnost by možná potřebovala méně úklon před tituly a víc obyčejného respektu k poctivé práci. Lékař si zaslouží úctu, když dobře léčí. Učitel, když umí děti něco naučit. Řemeslník, když odvádí kvalitní práci. Prodavačka, když dokáže celý den jednat s lidmi a neztratit nervy. Kuchař, když navaří tak, že se host vrátí. Pečovatelka, když zvládne práci, na kterou by mnoho vzdělaných lidí nemělo sílu ani trpělivost.

Hodnota člověka se neměří podle toho, jak dlouhé má oslovení. Měří se podle toho, jestli je spolehlivý, férový, slušný a užitečný pro ostatní. Titul může být krásný výsledek práce a studia. Může být důvodem k hrdosti. Ale ve chvíli, kdy se z něj stane důvod k pohrdání ostatními, ztrácí svou důstojnost.

Možná právě teď přichází čas, kdy se to začne víc lámat. Ne proto, že by vzdělání přestalo být důležité. Ale proto, že společnost si znovu začne víc vážit toho, co člověk opravdu umí. A možná také toho, jaký je.

Protože pane inženýre, pane doktore, pane magistře, titul může být hezký. Ale když se člověk neumí chovat, zůstane z něj jen zkratka před jménem. A ta za něj charakter nikdy neodpracuje.

Zdroje:
predvyber.cz
i60.cz