Bratr Benedikt sedí klidně a mluví tiše. Nepůsobí unaveně, spíš soustředěně. Jako by každé slovo mělo své místo a nebylo potřeba je tlačit ven. Ve svých 103 letech má za sebou celé století dějin, změn i zlomů. Přesto nemluví o minulosti s nostalgií. Mluví o přítomnosti. A o tom, proč je dnešní svět tak rozrušený.

Podle něj se nic neděje náhodou. Vše, co se na této planetě odehrává, má svůj důvod. Skutečný, reálný, nikoli umělý. Právě zde vidí jeden z hlavních problémů dnešní doby. Člověk si vytvořil svět, který není skutečný. Svět myšlenkových konstrukcí, obrazů a představ, které vypadají přesvědčivě, ale nelze je žít. Nazývá se to virtuální realita. Jenže realitou v pravém slova smyslu není.

Člověk se v ní pohybuje, reaguje na ni, rozčiluje se kvůli ní, ale jeho život zůstává někde jinde. V těle, v čase, v odpovědnosti. Podle bratra Benedikta se tímto odklonem od skutečnosti oslabuje vnitřní svět člověka. A s ním i jeho schopnost ticha, rozlišování a pokoje.

Advent jako skutečný vstup Boha

Adventní čas vnímá bratr Benedikt velmi konkrétně. Ne jako náladu, ani jako symbolické očekávání. Advent je podle něj připomínkou reálné události, která se skutečně stala. Vstupu Boha do lidských dějin. Ne do idejí, ne do abstraktních představ, ale do těla, času a každodenního života.

Vtělení není jen teologický pojem. Je to vesmírná událost. Okamžik, kdy živý Bůh vstoupil do lidské reality takové, jaká je. Se vším, co k ní patří. Se slabostí, bolestí i omezením. A právě proto má advent podle bratra Benedikta stále smysl. Ne jako návrat k minulosti, ale jako připomenutí, že Bůh vstupuje do dějin znovu a znovu. Do konkrétního času a konkrétního života.

Jenže člověk si v určitém okamžiku dovolil zpochybnit Boží lásku. Podle bratra Benedikta je to něco, co se v lidském nitru usadilo jako hluboká jizva. Tato pochybnost se nevytratila. Naopak se stále ozývá. V nejistotě, v napětí, v atmosféře strachu a zrychlení, kterou dnes cítíme téměř všude.

Svět je rychlý, hlučný a neklidný. A člověk v něm ztrácí orientaci. Ne proto, že by neměl informace, ale proto, že ztrácí vnitřní pevný bod.

Lidská duše není slovo

Když přijde řeč na duši, bratr Benedikt se na okamžik odmlčí. Jako by hledal co nejjednodušší vyjádření. Duše je podle něj nehmotné bytí. Neviditelné, a přesto skutečné. Není to pojem, který by bylo možné nahradit jiným slovem.

Dnešní myšlení často tvrdí, že žádná nehmotná duše neexistuje. Že slovo duše je jen náboženský výraz bez skutečného obsahu. Podle bratra Benedikta je to omyl. Duše není výmysl. Je to lidské já. To, co dává člověku identitu, odpovědnost a schopnost vztahu.

Právě toto já považuje za nezničitelné. Tělo má své hranice, čas je omezený, ale vědomí člověka podle něj nekončí spolu s biologickým životem. Něco v člověku trvá dál. A člověk si podle bratra Benedikta nemůže myslet, že klid najde tím, že popře smysl svého života nebo jeho pokračování.

Skutečný pokoj nepřichází útěkem. Přichází přijetím. Přijetím reality, která přesahuje hmotu i čas. A právě k tomu advent znovu a znovu zve. K návratu od iluze ke skutečnosti. Od hluku k tichu. A od rozptýlení k duši.

Zdroj: rozhovor s bratrem Benediktem Holotou