Foto: Freepik
„Řeč se dítě neučí – a my je také řeči nevyučujeme jako nějakému školnímu předmětu. Řeč se rozvíjí – a my k tomuto rozvoji napomáháme.“ připomínal celý život dětský psycholog Zdeněk Matějček. Jeho slova dnes nabývají na aktuálnosti víc než kdy dřív.
Když si starší generace postesknou nad tím, že děti „jen sedí u telefonu a neumějí ani pozdravit“, často zní, jako by za vše mohl svět obrazovek a sociálních sítí. Pravda je složitější. Vývoj řeči je citlivý proces, do kterého se promítá prostředí, každodenní komunikace i celkový životní styl rodiny. A statistiky ukazují, že problémy nejsou nové.
Stagnace trvající půl století
Podle výzkumů i klinických zkušeností přibližně 40 % dětí nastupujících do školy trpí odchylkami ve výslovnosti. Toto číslo se od padesátých let téměř nezměnilo, jak uvádí logoped Karel Neubauer. Přestože se společnost dramaticky proměnila, podíl dětí s poruchami artikulace zůstává podobný – spíše s lehce vzrůstající tendencí.
Na vině není nedostatek logopedů, ale spíše přístup k celé problematice. Místo hledání příčin se často řeší až následky – tedy snaha opravit chybnou výslovnost jedné konkrétní hlásky, aniž by se řešil širší kontext vývoje dítěte.
Co hraje největší roli
Výslovnost a rozvoj řeči nejsou jen otázkou „šikovnosti jazyka“. Jde o komplexní proces, do něhož vstupuje psychomotorický vývoj, paměť, pozornost, schopnost rozlišovat hlásky sluchem i rozvoj jemné motoriky. Pokud dítě nezvládne napodobovat zvuky, protože jeho prostředí je zahlcené hlukem nebo digitálními podněty, má přirozeně menší šanci osvojit si řeč hladce.
Roli hrají i vlivy prostředí – například časté vystavování dítěte televizi, tabletu nebo mobilnímu telefonu. Ty sice zabaví, ale nerozvíjejí mozek ani jazykové schopnosti tak, jako čtení pohádek, zpívání nebo obyčejné povídání s rodiči.
Foto: Freepik
Mobil místo říkanky
Odborníci varují, že děti mladší dvou let by neměly znát obrazovky vůbec. Děti od dvou do pěti let maximálně hodinu denně a školáci dvě hodiny, vždy pod dohledem. Přesto se už u batolat setkáváme s mobily v ruce.
Výsledkem je oslabení schopnosti rozlišovat hlásky, chudší slovní zásoba a menší motivace k mluvení. Profesor Martin Jan Stránský dokonce upozorňuje, že dlouhodobé působení digitálních médií může měnit strukturu mozkové tkáně.
Co mohou rodiče udělat
Dobrá zpráva je, že řešení nevyžaduje složité pomůcky ani drahé kurzy. Stačí denně věnovat dítěti čas a komunikovat. Číst pohádky, učit se říkanky, povídat si nad obrázky nebo společně zpívat. Jemná motorika – třeba modelína, kreslení nebo navlékání korálků – navíc podporuje správný rozvoj řečových orgánů.
Pokud má dítě výraznější potíže, je klíčové vyhledat logopeda a řídit se jeho doporučením. Nestačí navštěvovat ordinaci jednou za čtrnáct dní – práce musí pokračovat doma, ideálně alespoň deset minut ráno a deset minut večer.
Není to o vině
Je nespravedlivé svalovat odpovědnost jen na děti. Ony za pomalejší vývoj řeči nemohou. Rozhodující je prostředí, ve kterém vyrůstají, a míra pozornosti, kterou jim věnují rodiče. Digitální technologie jsou přitom dvousečná zbraň: mohou vzdělávat, ale také brzdit přirozený vývoj.
Pokud tedy slyšíme, že „dnešní děti jsou hrozné“, je fér připomenout, že děti jsou stejné – jen žijí v jiném světě. A my dospělí jim musíme ukázat, jak z něj vytěžit to nejlepší.
Zdroj: Medium.seznam.cz (odkaz)