Foto: archiv Matěje Ptaszka
Říká, že ho k hudbě přivedl osud – konkrétně jeden vánoční dárek, foukací harmonika, která mu obrátila život vzhůru nohama. Dnes má za sebou tisíce vystoupení, spolupráci s přední světovou značkou Hohner, porotcování na mistrovství světa, několik knih a roky strávené v Jižní Americe. A přesto zůstává nohama na zemi a srdcem v blues.
V rozhovoru, který nás zavede od věznice Mírov přes Frankfurtský hudební veletrh až po kolumbijské hory, se otvírá příběh, v němž se mísí hudba, osobní odvaha i nenápadná lidská hloubka. Kdo je muž, kterého oslovil prezident světové harmonikářské federace? A proč ho v dětství museli křísit učitelce, když jí řekl, že chce být bluesmanem?
Rozhovor, který si zaslouží přečíst až do posledního tónu
1) Jsi jedním z nejlepších hráčů na harmoniku vůbec, jak ses k ní vlastně dostal?
Já jsem se k foukačce dostal až ve čtyřiadvaceti letech. Dílem náhody, dílem osudu. Dostal jsem od rodičů foukací harmoniku pod vánoční stromeček roku 2003. Zajímavé je, že to byl osudový dárek, protože mi obrátil život vzhůru nohama. Navíc to byly poslední vánoce, které jsem oslavil ještě s oběma mými rodiči a bratrem, protože naše báječná maminka Álča devět měsíců na to zemřela na těžkou nemoc ve svých čtyřiceti sedmi letech. Osudový dárek od milujícího člověka. V podstatě, pokaždé když vezmu do rukou harmoniku, tak si vzpomenu na mámu. Byla úžasný a statečný člověk. Umělecká krajkářka a signatářka „Několika vět“.
2) Stal jsi se dokonce novou tváří prémiového modelu foukací harmoniky od firmy Hohner. Co to pro tebe znamená a jak dlouho již s Hohnerem spolupracuješ?
Když mi tuto zprávu v listopadu 2023 sdělil jeden z předních představitelů firmy Gerhard Mueller, sám fenomenální hráč na tremolovou harmoniku a prezident Světové foukačkářské federace, tak jsem tomu nevěřil a zalapal jsem tehdy po dechu. V té době jsem s Hohnerem spolupracoval už čtrnáct let. A jak k spolupráci vlastně došlo? V roce 2009 jsem hrál na foukačku v bluesovém duu Beňa a Ptaszek pro výrobce rezofonických kytar Amistar Františka Javůrka (1958-2015) na světovém hudebním veletrhu Musik Messe ve Frankurtu nad Mohanem.
Druhý den ráno čtyřdenní akce mě po jednom z koncertních show oslovil mezi přítomnými diváky americký muzikant Dale King a dodnes si přesně pamatuju co mi tehdy řekl: „Ty blázne, ty musíš hrát pro Hohnery!“ Načež mně zkoprnělého popadl za rameno a odtáhl mně k firemnímu stánku u kterého stál již zmíněný Gerhard Mueller. Dale King jej vesele pozdravil a řekl mu: „Přivedl jsem k tobě bluesového šílence z Česka a jestli jej nevezmete pod svá křídla, tak budete troubové!“ Načež sympatický Gerhard se tehdy rozesmál a odvětil: „Tak u nás vítej ať nejsme za trouby!“ A tak vznikla skvělá a plodná spolupráce, která trvá už šestnáct roků.
Foto: archiv Matěje Ptaszka
3) Dalším velkým úspěchem je, že spolu s Bužmou budeš porotce při světovém mistrovství na foukací harmoniku. To je asi pro hudebníka největší čest, že?
Ano, je to tak. Většího vyznamenání se mi asi nemohlo dostat. Vidím za tím, ale dvacetiletou neustálou dřinu, jenž mně nesmírně baví.
4) Tvůj zpěv připomíná staré bluesové černošské zpěváky. Pochází tvoje inspirace právě od nich nebo si čerpal ze svého působení v Kolumbii?
Je to prosté. Bude mi šestého června (na tento datum narození jsem velmi hrdý, protože legendární vylodění spojenců v Normandii, považuji za jednu z nejúspěšnějších a nejmorálnějších vojenských operací všech dob) šestačtyřicet let a blues poslouchám díky svým rodičům pětačtyřicet let. Když se mně v roce 1987 v druhé třídě zeptala „soužka“ učitelka čím bych chtěl být tak jsem jí řekl, že bluesmanem, načež soudružku omývali.
Takže k zpěvu, baroknímu kontratenoru s černošským zabarvením jsem se propracoval sám, dávno před Kolumbií. Je ale pravda, že za tři roky (2015 až 2018) neustálého koncertování v Jižní Americe s vynikajícími uznávanými bluesovými a rockovými muzikanty z Ekvádoru, Kolumbie, Argentiny a Venezuely jsem přičichl k místnímu úžasnému fenoménu, kterému se říká crocante, neboli křupavý rytmus. Ohromně mi to pomohlo ve vnímaní muziky.
Foto: archiv Matěje Ptaszka
5) Co tě na harmonice nejvíce láká? Je to její zvuk a skladnost?
Na foukačce mně láká a vzrušuje úplně všechno! Už jen to, že diatonickou harmoniku, tedy bluesovku, vymyslel v devatenáctém století český (!) hudební nástrojář Josef Richter.
Co mně na foukací harmonice nepřestává fascinovat tak geniální myšlenka, že k hudební virtuozitě v jejím případě člověk nepotřebujete manuální zručnost, která je tolik potřebná u houslí, kytary, klavíru, klarinetu, trumpety, saxofonu a dalších nástrojů. Zkrátka, v mnoha případech je hudební talent člověku na prd, pokud nemá manuální zručnost. Proto je i tolik zpěváků. Mimochodem, až na pár čestných výjimek jako je Stevie Wonder, Toots Thielemans, nebo Howard Levy, drtivá většina fenomenálních foukačkářů hrála právě a jenom na foukačku.
6) Jaký hudební žánr máš nejraději k poslechu a jaký na hraní?
Miluju afroamerickou hudbu dvacátých až sedmdesátých let minulého století. A co se týče hraní, tak zahraji vše, co se mi líbí a s čím souzním. Například v roce 2022 jsem se jako host na foukačku ocitl na poslední sólové LP desce Petra Jandy „Asi se mi nebude chtít“. Rovněž mám příležitostnou spolupráci s vynikajícím a osobitým zpěvákem Janem Macků, kterého čtenáři můžou znát z kapely Protheus.
Nicméně, základní pilíře mé hudební práce spočívají v dřevním blues z delty řeky Mississippi a východního pobřeží USA v duu „Ptaszek and Bužma- Blues and Gospel“ a v klasickém americkém a britském bluesrocku sedmdesátých let který hraji s Mateo Blues Bandem ve složení Jindra Musil (elektrická kytara), Ivan Čermák (baskytara) a Samuel Fiala (bicí).
Foto: archiv Matěje Ptaszka
7) Je v hudebním světě ještě nějaká další meta, kam se hudebník jako ty může posunout?
Samozřejmě! Met je hóóódně a proto je muzika neuvěřitelně dobrodružná a vášnivá!
9) Jak jsi se dostal k angažmá v českém slavném filmu Občanský průkaz?
V roce 2008 ve mne po pečlivém zvážení uzrál dlouholetý nápad natočit koncertní nahrávku v kriminále, tak jak to v historii americké hudby udělali Johny Cash nebo B.B. King. A jelikož v našich luzích a hájích nemáme Folsomskou věznici ani Sing Sing tak se nápad zrealizoval v drsné věznici Mírov v rámci festivalu Šumperk Blues Alive, a to s mým tehdejším kytaristou Lubošem Beňou. No, a na koncertu kromě vězňů byl přítomen kromě realizačního štábu i scénárista Petr Jarchovský, který byl natolik nadšený, že mne oslovil, a tak jsem se dostal se skladbou Dobré ráno blues do filmu Občanský průkaz.
10) Jaké máš další aktivity kromě hudby?
Jelikož jsem původním vzděláním fotograf, tak jsem během tříleté Jihoamerické životní epizody pořídil řadu uměleckých snímků a poutavých reportáží v Ekvádoru a Kolumbii a navíc jsem, jelikož mně vždy bavila literární činnost, napsal dvě povídkové knihy o Jižní Americe: „Posekej si ten trávník nejsou vidět hadi“ (Galén, 2016) a „Reportáže z rozervaného ráje“ (Galén, 2018). Tudíž mám dost zajímavého materiálu, z kterého jsem vytvořil dvě různé besedy-přednášky o Kolumbii a Ekvádoru se kterými jezdím po knihovnách a školách.
Také vyučuji foukací harmoniku online a píšu články o hudbě.
Foto: archiv Matěje Ptaszka
11) Kde tě na větších akcích mohou lidé během léta vidět nebo kde si tě mohou poslechnout? Vychází tvá hudba i na Spotify či Youtube Music?
V létě mně s mými hudebními projekty mohou lidé spatřit na festivalech a různých kulturních akcích, což se dozví včetně termínů a míst z našich facebookových stránek: Ptaszek and Bužma – Blues and Gospel a facebookové stránky Mateo Blues Band. Na podzim se s kolegou Bužmou chystáme na zahájení Světového Festivalu foukací harmoniky „WHF“ v jihoněmeckém Trossingenu, který se koná jenom jednou za čtyři roky.
S ním je spojeno i Mistrovství světa ve foukací harmonice a dostalo se nám té veliké cti, coby vůbec prvním Čechům v historii MS, zasednout v mezinárodní porotě složené z nejlepších profesionálních hráčů, která bude vybírat budoucí mistry světa ve foukací harmonice v jedenácti různých soutěžních kategoriích.
Co se týče hudby, tak na youtube čtenáři mohou najít kromě mé videoškoly foukací harmoniky, která vznikla ve spolupráci s kytary.cz, rovněž řadu videoklipů ať už z pořadů České Televize nebo z koncertních vystoupení. Jinak, na svém kontě mám celkem pět oficiálních CD z předchozích projektů, které jsou dostupné i na Spotify a poslední studiové album je poprvé umístěno nikoliv na CD, ale na Lpdesce, takže máme s Bužmou klasický Vinyl „Ptaszek and Bužma- Blues and Gospel“, který je k sehnání v E-Shopech i na našich koncertech.
12) Přes tři roky jsi pobýval v Kolumbii a Ekvádoru, co bys chtěl vzkázat našim čtenářům, co nám může jejich kultura a mentalita dát do našeho života? Co nám v Čechách či v Evropě chybí?
Dle mé životní zkušenosti je to především vnímání přítomnosti a toku času. V Kolumbii i v Ekvádoru má člověk pocit, že jediná vteřina trvá půl minuty. Je to dáno prostředím i nejrůznějšími situacemi. Stačí, když se ráno člověk probudí v posteli na farmě a kousek nad ním na okenici si hoví jeden z nejvíce jedovatých pavouků světa Palovčík Brazilský. V tu chvíli je vteřina opravdu nekonečně dlouhá. Je však nesmírně důležité si vždy zachovat chladnou hlavu. Konec konců, život by měl být cítit až do morku kostí, aby se z něj nestala ubíjející nuda…
Zdroj: rozhovor s Matějem Ptaszkem